Rodinná pravidla

V dnešní době ovládané kultem dítěte často ve své kanceláři vidím rodiče, kteří svým dětem takzvaně slouží. O tom, kam taková výchova spěje, velmi názorně vypráví klasická literatura jako třeba román Otec Goriot nebo balada Dceřina kletba z Erbenovy Kytice. Na druhou stranu ovšem existují také opačné případy, jako je ten můj. Jako dítě vyrůstající na dělnickém Ostravsku v době normalizace jsem byla podrobována ze všech stran pravidlům, o jejichž univerzální platnosti jsem měla pochybnosti už jako dítě školního věku. Moje dospívání pak připomínalo vzpouru, kterou bych už nechtěla zažít ani jako puberťák a jako rodič teprve ne. Co tedy dělat, abychom se vyhnuli oběma neblahým extrémům?

Rodina jako kapitalistická buňka

Se zájmem sleduji, jak se v posledních letech roztrhl pytel s různými teoriemi, jak vychovávat děti. Není se také čemu divit, na některých takových teoriích jejich autoři dokážou vydělat slušný peníz a musím sebezpytně přiznat, že i já jsem jim v tom nejednou pomohla. Rodina však není pasivní spotřební společenství, které jen bezduše nakupuje rady od chytrých obchodníků. Rodina je především aktivní hospodářská jednotka a tato podoba je konečně znovu reflektována i v českém právu v ustanoveních nového občanského zákoníku.

Jako správná „kapitalistická buňka“ musí mít rodina své lídry a svá pravidla. Pokud se v rodině vyskytuje postava, které se dá říci „muž“, je to ideální normotvůrce. V práci s rodinami jsem se přesvědčila, že i když jsou si muž a žena rovni, funguje mnohem lépe, když muž ještě před uzavřením manželství určí, čeho chce v životě dosáhnout, zda k tomu chce zplodit děti a jakou k tomu všemu potřebuje pomocnici.

Pravidla a odpovědnost

Pravidla však nestačí jen určit, je třeba je také vykládat a připomínat. Druhý dospělák, ať už je jím kdokoli, podává
zpětnou vazbu normotvůrci, pomáhá šířit pravidla dovnitř rodiny a vysvětluje jejich podstatu a smysl. Pravidla by měla být stručná a aplikovatelná na všechny situace. Například: „V naší rodině vytváříme láskyplnou atmosféru, otevřeně komunikujeme, usilujeme o týmového ducha a podporujeme cestu za štěstím každého svého člena.“

Pokud hlava rodiny dokáže zformulovat svoje životní postoje a vytvořit podle nich nějaká pravidla a dokonce se jim dobrovolně podrobí, vzniká živná půda pro vytvoření skutečné rodinné pospolitosti namísto dvou unavených dospěláků a několika rebelujících potomků. Znamená to však i odvahu nechat se překvapit, co z potomků následujících „naše“ pravidla vyroste. Takhle ale vypadá ta pravá odpovědnost za výchovu našich dětí, která se nedá nahradit sebelepší teorií expertů a specialistů na výchovu.