Rodiče, kteří za mnou přichází do mediace, často musí řešit otázku, jak informovat děti o tom, že chodí k soudu. Řada sólo rodičů potřebuje také dětem vysvětlit, proč jsou nešťastní nebo naštvaní v době, kdy probíhá soudní řízení. A někdy také musí rodiče dětem vysvětlit, že se s druhým rodičem na něčem nedohodli a že třeba není možné dítěti něco zaplatit. Všechno jsou to složité otázky a na ty, jak známo, neexistují jednoduché odpovědi.

Někdy od rodičů slýchám, že chtějí být k dětem naprosto upřímní a říct jim věci tak, jak jsou. To v praxi znamená, že třeba na otázku dítěte: „Proč pláčeš, maminko?” přijde odpověď: „Jsem smutná, protože mě tvůj tatínek dal k soudu”. Je to naprosto pravdivé a upřímné sdělení. Není však vhodné pro dětské uši, protože zraňuje jeho city. Děti svoje rodiče milují a představa, že jeden z nich druhému ubližuje, je pro dítě těžko pochopitelná. Pokud lidský mozek nedokáže něco pochopit, začne tvořit fantazie, které tuto černou díru vyplní. Rodiče by měli určitě s dětmi komunikovat tak, aby tyto fantazie nevznikaly, protože jim tím můžou zadělávat na úzkosti a jiné potíže.

Jak je to možné, že se upřímnost v takovém případě nevyplácí?

Srozumitelným případem, kdy k dětem nejsme zcela otevření a pravdiví, a vůbec nám to nevadí, je oblast sexuality. Když nás čtyřleté dítě načapá při sexu a zeptá se, proč tatínek „ležel na mamince”, určitě mu nezačneme upřímně vysvětlovat podrobnosti, byť sebevíc pravdivé, ale zaobalíme své sdělení do takových slov, která budou pro male dítě vhodná.

Obecně tedy doporučuji vytvářet verze vhodné pro děti a svou upřímnost si ponechat pro povídání s dospělými přáteli. Ti budou určitě rozumět moc dobře, o čem je řeč. Pokud se tedy dítě zeptá: “Maminko, proč pláčeš?” bude dobrá odpověď třeba: „Jsem smutná, že se nám s tátou nedaří dohodnout. To se někdy dospělákům stává. Snažíme se ale spolu mluvit o tom, co nás trápí a určitě najdeme nějaké řešení.”

Kdykoli škola, kam chodí moje děti, potřebuje nám, rodičům, něco sdělit – opožděné platby či jiné nedostatky – obrací se na mě. Kontaktní údaje přitom má na oba rodiče. Stejně tak v případech, které se řeší u mě v kanceláři, bývají zpravidla matky těmi, kdo vedle pomáhání s domácími úkoly řeší záležitosti svých dětí se zástupci školy.

Napadá mě otázka: Proč jsou maminky adresátkami těchto informací? Jsou vnímány jako ty více zodpovědné za chování svých dětí? Nebo jsou tatínkové vnímáni jako ti, kdo v pracovní době musejí v potu tváře vydělávat peníze a nesmějí být rušeni banalitami?

Ať už první nebo druhý důvod bývá v rozporu se sdílenou odpovědností za mláďata po generace zvykově předávanou v lidském i zvířecím světě. Matka děti přivádí na svět a vyhřívá pod svými křídly, dokud nejsou připravené udělat první samostatné krůčky. Otec, který není zatížený porodem a kojením, čile sleduje okolní svět i své mládě a zkoumá, jak si jeho potomek v tomto měnícím se světě poradí.

Moc hezkým příkladem je pasáž z Knihy džunglí, kde vlčí samci rokují o tom, co udělat s Mauglím, který není dost rychlý a obratný, aby v džungli přežil. Rozhodnutí, že Mauglího pošlou do lidské vesnice, považuje Mauglí za kruté, i když je v jeho nejlepším zájmu. Vlčí maminka ho ale ujišťuje, že pro ni je úplně stejným mládětem jako ostatní vlci, protože ho olizovala svým jazykem. Vlčí maminka nezkoumá Mauglího schopnost přežití, ale zaměřuje se na jeho emoční pohodu.

Vstup dítěte do vzdělávacích institucí je jeho prvním, ještě chráněným vstupem do vnějšího světa. Nemohlo by pak sledování, jak se v něm dítěti daří, v mnoha případech jít překvapivě dobře tatínkovi? Otcův úsudek může vyniknout tam, kde se dítěti nedaří. Objektivně vyhodnotí příčiny a navrhne nápravná opatření. Maminky dítě ochraňují a považují za dobré za všech okolností, takže řešení výchovných a vzdělávacích problémů s maminkami nemusí úplně vždy padnout na úrodnou půdu. Pečlivá pozornost maminek se ale velmi dobře uplatní při pomoci potomkům se školní přípravou, takže se rodiče mohou velmi dobře doplnit a jít dětem příkladem, jak má vypadat spolupráce mezi mužem a ženou.

Když si rodiče na mediaci lámou hlavu kvůli častým telefonátům od třídních učitelek, většinou jim poradím, aby učitelku odkázali na tatínka a udělali ho styčným důstojníkem pro řešení těchto stížností. A rodiče mi opakovaně po pár týdnech oznamují, že telefonáty utichly. Netuším, zda to bylo tím, že potomek skutečně přestal zlobit nebo jen učitelky neměly odvahu stěžovat si otcům. Nicméně toto opatření vždy zafungovalo.

Základní pravidla

I když běžně řešíme různé typy rodinných sporů, veškerý zájem rodičů se v posledním týdnu smrsknul na jediný typ dotazu: umožňování kontaktu mezi dětmi a rodiči během nouzového stavu. Jelikož se rodiče s tímto problémem obracejí také na jiné odborníky, zejména advokáty, byla v uplynulém týdnu na toto téma publikováno hned několik článků[i]. Autoři moc pěkně vysvětlili právní rámec těchto potíží, tedy zejména:

  • že předávání dětí mezi rodiči tvoří výjimku z krizových opatření vlády a tudíž mají probíhat dle pravomocných rozsudků;
  • karanténa dítěte nebo dokonce nákaza tvoří překážku předání.

Jedná se sice o jasné nastavení mantinelů, kdy na jedné straně mají rodiče nadále dodržovat pravomocné rozsudky a na straně druhé jsou případy, kdy už dítě spadá do karantény nebo je dokonce nakaženo a to naopak tvoří překážku pro výkon rozsudku.

Na škále mezi těmito mantinely se však pohybuje celá řada případů, které už tak jednoznačné nejsou.

 

Rozsudek nebo selský rozum?

První takovou skupinou jsou případy, kdy rodiče žijí daleko od sebe a dítě je nutno převézt stovky kilometrů. Pokud dítě pojede autem od dveří jednoho rodiče ke dveřím druhého rodiče, nemusí to asi být takový problém. Pokud je však v předání nutné využít vlakovou dopravu a k tomu ještě cestování MHD po městě, je otázkou, zda je takové předání v době pandemie v nejlepším zájmu dítěte.

Další sporné situace vznikají v rodinách, kde má dítě sníženou imunitu v důsledku nějakého chronického onemocnění. Pokud každý z rodičů pracuje z domova, který obývá sám s dítětem, nebude to asi být žádný problém. Pokud je však jeden z rodičů pracovníkem nasazeným v „první linii“, pak může své dítě vystavovat riziku nákazy.

Nebo když rodiče žijí v tzv. patchworkových rodinách, kde se v domácnosti pohybují tzv. trojí děti, to znamená děti z předchozích vztahů a děti narozené ve vztahu novém. To pak může být docela nepřehledné, s kým každé z dětí přijde do kontaktu a je dobré provést alespoň analýzu celé vztahové sítě, než se rodina rozhodne, zda bude v obvyklém režimu předávání pokračovat. Například situace, kdy jeden rodič žije ve společné domácnosti s prarodičem a druhý naopak v široké, patchworkové rodině, kde se střídají děti narozené z několika manželství, může být natolik riziková, že je lepší dočasně předávání omezit a nahradit jiným druhém kontaktu.

V obou těchto situacích náš právní řád neumožňuje odepřít předání dítěte. Rodič, který má dítě u sebe, tedy nemá žádný právní titul k tomu, aby předání odepřel a pokud tak učiní, jedná protiprávně. Přesto je však rozumné v takových případech předání odložit. K tomu však bude nutná dvoustranná dohoda mezi rodiči. V této situaci bude důležité, jak probíhaly vztahy mezi rodiči doposud. Pokud byli oba rodiče vstřícní a jeden druhému v kontaktu s dítětem nijak nebránili, budou zřejmě schopni vyslechnout své názory a nebudou v nich vidět žádnou skrytou agendu. Naopak rodiči, který v kontaktu mezi dítětem a druhým rodičem dříve opakovaně bránil, bude těžko někdo věřit, že nyní jedná v zájmu dítěte, ať už jeho argumenty budou sebelepší. Takový rodič pak může být stižen i pokutou v rámci výkonu rozhodnutí a dřívější bránění v kontaktu může být ještě přitěžující okolností.

 

Nouze jako výzva

Příklady dobré praxe naopak nastavují ty rodiny, které navzdory odlišnému rozsudku přenastavily režim péče tak, aby se břemeno domácní péče (a výuky) rovnoměrně rozložilo mezi oba rodiče. Mám na mysli rodiny, které v nouzovém stavu přešly na střídavou péči, i když rozsudkem je dítě svěřeno jen jednomu. Nouzový stav vyžaduje i nouzová řešení a mnoho rodin tak má možnost vyzkoušet si střídavou péči na dočasnou dobu a vyhodnotit, zda to pro ně není cesta i do budoucna.

 

Kdy nepředávat

Pak je tady další skupina případů, se kterými jsme se na naší dobrovolnické lince setkali. Jedná se o rodiny, kde jeden z rodičů nedodržuje své povinnosti. Buď rodič nedodržuje přímo opatření vlády, např. nenosí roušku nebo po návratu ze zahraniční nechce druhému sdělit, v jakých zemích pobýval a tudíž není jasné, zda nepatří do karantény. V takových případech je odepření kontaktu určitě na místě a soudce by k takové skutečnosti při posouzení situace přihlížel.

Ve všech případech však platí, že telefonický nebo jiný distanční kontakt umožněn být musí. Cílem rodičovské péče by mělo být mimo jiné ukázat, jak s různými životními situacemi zachází otec a jak matka. Žádný z rodičů tedy nemůže být zcela vynechán z diskuse a má právo ukázat dítěti, jak v nouzovém stavu, který se už nemusí za našeho života nikdy opakovat, postupuje v zájmu sebe i svého okolí.

 

Mgr. Michaela Kopalová, zapsaná mediátorka

JUDr. Soňa Soukupová, předsedkyně Okresního soudu v Chrudimi

 

[i] https://www.pravniprostor.cz/clanky/obcanske-pravo/koronavirus-a-predavani-ditete-mezi-rodici a https://tn.nova.cz/clanek/nouzovy-stav-komplikuje-stridavou-peci-rodice-si-nechteji-predavat-deti.html