Stres ve školním roce

Školní rok se už zase rozeběhl. Zase ranní vstávání za tmy, chystání svačin, kontroly úkolů, hledání zapomenutých školních potřeb, rozvážení dětí na kroužky a večer padák do postele, opět za tmy. Děti zlobí a žadoní o pozornost během dne, jejich tatínkové ještě víc, navíc v pozdních večerních hodinách. Oproti prázdninám, kdy se program pro děti poskládal tak nějak sám a svačiny vyrostly přímo na stromě, školní rok přináší kupu starostí a stresu. Co dělat, aby se tento stres zbytečně nestupňoval?

Radost proti stresu

Podívejme se, co na to říká věda. Díky magnetické rezonanci je dnes možné zjistit, co se v mozcích takových vytížených a vystresovaných lidí děje a prokázala překvapivé pravidlo, které si každý z nás může vyzkoušet. Proti běžnému stresu je třeba nasadit pozitivní emoce, jako je radost. Zní to asi trochu jako sci-fi, ale bylo to ověřeno a potvrzeno na skupinkách lékařů, kdy skupina pozitivně naladěných zdravotníků pracovala o 20% rychleji a přesněji, než skupina vystresovaných.

Jak to ale aplikovat na rodiče, přetížené začátkem školního roku? Rodiče se obvykle snaží odbýt všechny povinnosti a teprve potom se věnují sami sobě nebo dětem. Někteří už se k tomu ani nedostanou a skončí jen bezvládně ležet u televize nebo u piva. Řídí se zaběhnutým pravidlem, že dokud není uklizeno, vyděláno, nakoupeno a navařeno, není čas na zábavu. Věda ale potvrzuje, že účinnější je nejprve se nadopovat pozitivními emocemi a teprve potom se pustit do práce, protože pak ji s jistotou zvládneme daleko rychleji a efektivněji.

Děti pro dobrou náladu

A co nás nejvíce nabije pozitivní energií, abychom úkoly snadněji zvládli? To je individuální, ale věda vypátrala, že nejpozitivnější doping představuje sociální kontakt s příjemně naladěnými lidmi. A zrovna rodiče malých dětí mají to velké štěstí, že pozitivní lidi nemusejí hledat daleko, protože právě děti jsou bezedným zdrojem dobré nálady, dokud jim jejich veselí nezkazíme.

Chceme-li se tedy rychle a efektivně vypořádat s povinnostmi, pomůžou nám v tom nejlépe nejveselejší členové naší domácnosti. Co si tedy zahrát s dětmi stolní hru než se pustíme do žehlení? Nebo se projet na kole třeba kolem Vltavy než se pustíme do školních úkolů?

Rodinná pravidla

V dnešní době ovládané kultem dítěte často ve své kanceláři vidím rodiče, kteří svým dětem takzvaně slouží. O tom, kam taková výchova spěje, velmi názorně vypráví klasická literatura jako třeba román Otec Goriot nebo balada Dceřina kletba z Erbenovy Kytice. Na druhou stranu ovšem existují také opačné případy, jako je ten můj. Jako dítě vyrůstající na dělnickém Ostravsku v době normalizace jsem byla podrobována ze všech stran pravidlům, o jejichž univerzální platnosti jsem měla pochybnosti už jako dítě školního věku. Moje dospívání pak připomínalo vzpouru, kterou bych už nechtěla zažít ani jako puberťák a jako rodič teprve ne. Co tedy dělat, abychom se vyhnuli oběma neblahým extrémům?

Rodina jako kapitalistická buňka

Se zájmem sleduji, jak se v posledních letech roztrhl pytel s různými teoriemi, jak vychovávat děti. Není se také čemu divit, na některých takových teoriích jejich autoři dokážou vydělat slušný peníz a musím sebezpytně přiznat, že i já jsem jim v tom nejednou pomohla. Rodina však není pasivní spotřební společenství, které jen bezduše nakupuje rady od chytrých obchodníků. Rodina je především aktivní hospodářská jednotka a tato podoba je konečně znovu reflektována i v českém právu v ustanoveních nového občanského zákoníku.

Jako správná „kapitalistická buňka“ musí mít rodina své lídry a svá pravidla. Pokud se v rodině vyskytuje postava, které se dá říci „muž“, je to ideální normotvůrce. V práci s rodinami jsem se přesvědčila, že i když jsou si muž a žena rovni, funguje mnohem lépe, když muž ještě před uzavřením manželství určí, čeho chce v životě dosáhnout, zda k tomu chce zplodit děti a jakou k tomu všemu potřebuje pomocnici.

Pravidla a odpovědnost

Pravidla však nestačí jen určit, je třeba je také vykládat a připomínat. Druhý dospělák, ať už je jím kdokoli, podává
zpětnou vazbu normotvůrci, pomáhá šířit pravidla dovnitř rodiny a vysvětluje jejich podstatu a smysl. Pravidla by měla být stručná a aplikovatelná na všechny situace. Například: „V naší rodině vytváříme láskyplnou atmosféru, otevřeně komunikujeme, usilujeme o týmového ducha a podporujeme cestu za štěstím každého svého člena.“

Pokud hlava rodiny dokáže zformulovat svoje životní postoje a vytvořit podle nich nějaká pravidla a dokonce se jim dobrovolně podrobí, vzniká živná půda pro vytvoření skutečné rodinné pospolitosti namísto dvou unavených dospěláků a několika rebelujících potomků. Znamená to však i odvahu nechat se překvapit, co z potomků následujících „naše“ pravidla vyroste. Takhle ale vypadá ta pravá odpovědnost za výchovu našich dětí, která se nedá nahradit sebelepší teorií expertů a specialistů na výchovu.

Zahraniční dovolená s dětmi

Jak vycestovat legálně s dětmi do zahraničí není na první pohled příliš složité popisovat. V případě, kdy s dětmi cestují oba rodiče, platí dvě jednoduchá pravidla: za prvé každé dítě, i novorozené, musí mít vlastní doklad a za druhé do zemí EU může být tímto dokladem občanský průkaz, do dalších zemí je zapotřebí cestovní pas.

Jak do zahraničí cestovat s dětmi, když spolu rodiče nežijí?

Obtížnější situace nastává tehdy, když spolu rodiče nežijí a na dovolenou do zahraničí odjíždí jen jeden z nich. Nejprve musí být mezi rodiči jasné, jak budou během prázdnin o dítě pečovat. Rozdělení péče na dobu prázdnin
bývá obvykle upraveno v rozsudku opatrovnického soudu o úpravě poměrů k dítěti. Aby si dítě mohlo svůj prázdninový program užít a nepřemísťovalo se neustále od jednoho rodiče k druhému, bývají soudem intervaly péče každého rodiče upraveny tak, aby byly delší než během školního roku.

Pokud rodiče nemají tuto soudní úpravu prázdnin, mohou se každý rok dohodnout flexibilně podle svých možností a pokud možno písemně. V případě, že se nedohodnou a jeden z rodičů nemá žádný právní titul strávit s dítětem alespoň týdenní dovolenou, je možné obrátit se na soud s návrhem na vydání jednorázového předběžného opatření právě za tímto účelem.

Souhlas druhého rodiče s vycestováním

V případě, kdy je vyřešena tato základní podmínka a oba rodiče mají možnost s dítětem někam odjet, je zapotřebí udělit si souhlas s vycestováním dítěte do zahraničí.

Na webových stránkách Ministerstva zahraničních věcí je možné nalézt země, které vyžadují písemný souhlas
druhého rodiče s vycestováním při vstupu dítěte na své území. Vzor, jak má tento souhlas vypadat, naleznou rodiče na stránkách Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Doporučuji však oběma rodičům tento souhlas mít, i když jedou do zemí, které souhlas nevyžadují.

V takovém dokumentu je totiž vyznačen přesný čas odjezdu i návratu, tím pádem si může rodič ověřit, zda se jeho děti včas vrátily a v opačném případě má jasný podklad pro státní orgány a může tím zahájit příslušná řízení. Situace, kdy jeden rodič vycestuje s dětmi bez souhlasu druhého rodiče nebo s dětmi zůstane v zahraničí déle, než slíbil, není podle českého práva trestným činem únosu. Lze však žádat pomoc u orgánu sociálně-právní ochrany dětí nebo u Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí s návratem nezletilého na území ČR.

Souhlas obou rodičů s vycestováním dítěte do zahraničí je užitečný také v případě, že dítě na dovolenou doprovází jiná osoba, např. prarodiče.

Přeji Vám, aby vaše dovolená proběhla nejen v souladu s právem, ale hlavně aby vyšla podle vašich přání a představ.

Stolování s dětmi

Kdyby mi někdo v dětství vyprávěl, že jednou moje dcera bude požitkářsky vyprávět o tom, co zrovna pozřela ve školní jídelně a který šéfkuchař k nim zrovna zavítal, myslela bych si při tehdejším povinném dojídání UHO – univerzální hnědé omáčky, že se musí jednat o sci-fi. Pravda je však taková, že jsme se jen narodily každá v jiném tisíciletí.

I jídlo má svůj smysl

Všimli jste si, kolik času věnují média gastronomii? Většina přitom ale vyzdvihuje jen jídlo jako takové, ale samotný smysl stolování stojí mimo jejich pozornost, přitom gastronomie není jen vaření a konzumace, ale také kultivované stolování.

Jak děti na takové výchovné řeči reagují? V lepším případě to vyslechnou,pak si vezmou rohlík do jedné ruky a druhou už se sápou po tabletu…

Jak tedy z těch malých barbarů vychovat kulturní stolovníky?

Naučit se jíst příborem zvládne časem každý a běžně se v rodinách nepodávají několika chodové pokrmy, při nichž by si děti musely lámat hlavu, kterou vidličku použít k předkrmu a kterou k dezertu. Často se však setkávám s tím, že děti při servírování pokrmu už dopředu hodnotí, zda se jedná o jídlo oblíbené či zatracované, nejlépe ještě za použití citoslovců jako „fuj“ nebo „brr“, případně i doprovázené demonstrativním odchodem od stolu.

Takové výstupy dětí obvykle neznamenají, že je v rodině špatný kuchař, ale že děti vnímají jídlo pouze z pohledu svých chuťových pohárků a nikoli jako společný rodinný rituál, který jim přináší radost bez ohledu na to, co mají na talíři.

Děti žijí okamžikem a neoplývají empatií. Co s tím?

Při odstraňování tohoto nešvaru je třeba pohrát si se dvěma zásadními faktory:

1) Děti žijí okamžikem. Pokud je nejsilnějším nebo dokonce jediným prožitkem při rodinném stolování propečený steak, pak je těžké odpoutat pozornost dětí od hodnocení jídla. V takovém případě je totiž obsah talíře jediným důvodem, proč dítě sedí u stolu. Naproti tomu, pokud dítě zakouší u jídla pocit skutečné blízkosti a radosti ze sdílení společné stravy, snižuje to význam toho, co vlastně jí. Věty typu „Co bylo ve škole?“ nebo „Umyl sis ruce?“ ovšem takové kouzlo určitě nevytvoří.

2) Děti do určitého věku zrovna neoplývají empatií, ale když udřená maminka položí z posledních sil na stůl teplou večeři, má právo cítit, že její výkon je na Nobelovku, což dětem nedochází. Pokud však jiná dospělá osoba u stolu ocení kuchaře/kuchařku za jeho/její úsilí, upozorní děti na to, že tato péče není samozřejmostí. A nejlepší je, když je možné ocenit také děti za pomoc s přípravou. Pokud stolování začne třeba slovy „Děkuju vaší mamince, že zvládla pro nás všechny připravit večeři, i když u toho musela chovat naše miminko, které je nemocné a hodně pláče.“ a „Děkuju dětem, že mi v takové situaci bez řečí pomohly a prostřely krásně stůl.“, stává se ze společného jídla skutečný rodinný rituál zdaleka přesahující požitkářské vychutnávání sebelepších pokrmů.

Ze srdce vám přeji, aby slavnostní stolování u všemožných příležitostí, bylo opravdovým zážitkem kulinářským i společenským.