Stolování s dětmi

Kdyby mi někdo v dětství vyprávěl, že jednou moje dcera bude požitkářsky vyprávět o tom, co zrovna pozřela ve školní jídelně a který šéfkuchař k nim zrovna zavítal, myslela bych si při tehdejším povinném dojídání UHO – univerzální hnědé omáčky, že se musí jednat o sci-fi. Pravda je však taková, že jsme se jen narodily každá v jiném tisíciletí.

I jídlo má svůj smysl

Všimli jste si, kolik času věnují média gastronomii? Většina přitom ale vyzdvihuje jen jídlo jako takové, ale samotný smysl stolování stojí mimo jejich pozornost, přitom gastronomie není jen vaření a konzumace, ale také kultivované stolování.

Jak děti na takové výchovné řeči reagují? V lepším případě to vyslechnou,pak si vezmou rohlík do jedné ruky a druhou už se sápou po tabletu…

Jak tedy z těch malých barbarů vychovat kulturní stolovníky?

Naučit se jíst příborem zvládne časem každý a běžně se v rodinách nepodávají několika chodové pokrmy, při nichž by si děti musely lámat hlavu, kterou vidličku použít k předkrmu a kterou k dezertu. Často se však setkávám s tím, že děti při servírování pokrmu už dopředu hodnotí, zda se jedná o jídlo oblíbené či zatracované, nejlépe ještě za použití citoslovců jako „fuj“ nebo „brr“, případně i doprovázené demonstrativním odchodem od stolu.

Takové výstupy dětí obvykle neznamenají, že je v rodině špatný kuchař, ale že děti vnímají jídlo pouze z pohledu svých chuťových pohárků a nikoli jako společný rodinný rituál, který jim přináší radost bez ohledu na to, co mají na talíři.

Děti žijí okamžikem a neoplývají empatií. Co s tím?

Při odstraňování tohoto nešvaru je třeba pohrát si se dvěma zásadními faktory:

1) Děti žijí okamžikem. Pokud je nejsilnějším nebo dokonce jediným prožitkem při rodinném stolování propečený steak, pak je těžké odpoutat pozornost dětí od hodnocení jídla. V takovém případě je totiž obsah talíře jediným důvodem, proč dítě sedí u stolu. Naproti tomu, pokud dítě zakouší u jídla pocit skutečné blízkosti a radosti ze sdílení společné stravy, snižuje to význam toho, co vlastně jí. Věty typu „Co bylo ve škole?“ nebo „Umyl sis ruce?“ ovšem takové kouzlo určitě nevytvoří.

2) Děti do určitého věku zrovna neoplývají empatií, ale když udřená maminka položí z posledních sil na stůl teplou večeři, má právo cítit, že její výkon je na Nobelovku, což dětem nedochází. Pokud však jiná dospělá osoba u stolu ocení kuchaře/kuchařku za jeho/její úsilí, upozorní děti na to, že tato péče není samozřejmostí. A nejlepší je, když je možné ocenit také děti za pomoc s přípravou. Pokud stolování začne třeba slovy „Děkuju vaší mamince, že zvládla pro nás všechny připravit večeři, i když u toho musela chovat naše miminko, které je nemocné a hodně pláče.“ a „Děkuju dětem, že mi v takové situaci bez řečí pomohly a prostřely krásně stůl.“, stává se ze společného jídla skutečný rodinný rituál zdaleka přesahující požitkářské vychutnávání sebelepších pokrmů.

Ze srdce vám přeji, aby slavnostní stolování u všemožných příležitostí, bylo opravdovým zážitkem kulinářským i společenským.