Příspěvky

Zahraniční dovolená s dětmi

Jak vycestovat legálně s dětmi do zahraničí není na první pohled příliš složité popisovat. V případě, kdy s dětmi cestují oba rodiče, platí dvě jednoduchá pravidla: za prvé každé dítě, i novorozené, musí mít vlastní doklad a za druhé do zemí EU může být tímto dokladem občanský průkaz, do dalších zemí je zapotřebí cestovní pas.

Jak do zahraničí cestovat s dětmi, když spolu rodiče nežijí?

Obtížnější situace nastává tehdy, když spolu rodiče nežijí a na dovolenou do zahraničí odjíždí jen jeden z nich. Nejprve musí být mezi rodiči jasné, jak budou během prázdnin o dítě pečovat. Rozdělení péče na dobu prázdnin
bývá obvykle upraveno v rozsudku opatrovnického soudu o úpravě poměrů k dítěti. Aby si dítě mohlo svůj prázdninový program užít a nepřemísťovalo se neustále od jednoho rodiče k druhému, bývají soudem intervaly péče každého rodiče upraveny tak, aby byly delší než během školního roku.

Pokud rodiče nemají tuto soudní úpravu prázdnin, mohou se každý rok dohodnout flexibilně podle svých možností a pokud možno písemně. V případě, že se nedohodnou a jeden z rodičů nemá žádný právní titul strávit s dítětem alespoň týdenní dovolenou, je možné obrátit se na soud s návrhem na vydání jednorázového předběžného opatření právě za tímto účelem.

Souhlas druhého rodiče s vycestováním

V případě, kdy je vyřešena tato základní podmínka a oba rodiče mají možnost s dítětem někam odjet, je zapotřebí udělit si souhlas s vycestováním dítěte do zahraničí.

Na webových stránkách Ministerstva zahraničních věcí je možné nalézt země, které vyžadují písemný souhlas
druhého rodiče s vycestováním při vstupu dítěte na své území. Vzor, jak má tento souhlas vypadat, naleznou rodiče na stránkách Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Doporučuji však oběma rodičům tento souhlas mít, i když jedou do zemí, které souhlas nevyžadují.

V takovém dokumentu je totiž vyznačen přesný čas odjezdu i návratu, tím pádem si může rodič ověřit, zda se jeho děti včas vrátily a v opačném případě má jasný podklad pro státní orgány a může tím zahájit příslušná řízení. Situace, kdy jeden rodič vycestuje s dětmi bez souhlasu druhého rodiče nebo s dětmi zůstane v zahraničí déle, než slíbil, není podle českého práva trestným činem únosu. Lze však žádat pomoc u orgánu sociálně-právní ochrany dětí nebo u Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí s návratem nezletilého na území ČR.

Souhlas obou rodičů s vycestováním dítěte do zahraničí je užitečný také v případě, že dítě na dovolenou doprovází jiná osoba, např. prarodiče.

Přeji Vám, aby vaše dovolená proběhla nejen v souladu s právem, ale hlavně aby vyšla podle vašich přání a představ.

Stolování s dětmi

Kdyby mi někdo v dětství vyprávěl, že jednou moje dcera bude požitkářsky vyprávět o tom, co zrovna pozřela ve školní jídelně a který šéfkuchař k nim zrovna zavítal, myslela bych si při tehdejším povinném dojídání UHO – univerzální hnědé omáčky, že se musí jednat o sci-fi. Pravda je však taková, že jsme se jen narodily každá v jiném tisíciletí.

I jídlo má svůj smysl

Všimli jste si, kolik času věnují média gastronomii? Většina přitom ale vyzdvihuje jen jídlo jako takové, ale samotný smysl stolování stojí mimo jejich pozornost, přitom gastronomie není jen vaření a konzumace, ale také kultivované stolování.

Jak děti na takové výchovné řeči reagují? V lepším případě to vyslechnou,pak si vezmou rohlík do jedné ruky a druhou už se sápou po tabletu…

Jak tedy z těch malých barbarů vychovat kulturní stolovníky?

Naučit se jíst příborem zvládne časem každý a běžně se v rodinách nepodávají několika chodové pokrmy, při nichž by si děti musely lámat hlavu, kterou vidličku použít k předkrmu a kterou k dezertu. Často se však setkávám s tím, že děti při servírování pokrmu už dopředu hodnotí, zda se jedná o jídlo oblíbené či zatracované, nejlépe ještě za použití citoslovců jako „fuj“ nebo „brr“, případně i doprovázené demonstrativním odchodem od stolu.

Takové výstupy dětí obvykle neznamenají, že je v rodině špatný kuchař, ale že děti vnímají jídlo pouze z pohledu svých chuťových pohárků a nikoli jako společný rodinný rituál, který jim přináší radost bez ohledu na to, co mají na talíři.

Děti žijí okamžikem a neoplývají empatií. Co s tím?

Při odstraňování tohoto nešvaru je třeba pohrát si se dvěma zásadními faktory:

1) Děti žijí okamžikem. Pokud je nejsilnějším nebo dokonce jediným prožitkem při rodinném stolování propečený steak, pak je těžké odpoutat pozornost dětí od hodnocení jídla. V takovém případě je totiž obsah talíře jediným důvodem, proč dítě sedí u stolu. Naproti tomu, pokud dítě zakouší u jídla pocit skutečné blízkosti a radosti ze sdílení společné stravy, snižuje to význam toho, co vlastně jí. Věty typu „Co bylo ve škole?“ nebo „Umyl sis ruce?“ ovšem takové kouzlo určitě nevytvoří.

2) Děti do určitého věku zrovna neoplývají empatií, ale když udřená maminka položí z posledních sil na stůl teplou večeři, má právo cítit, že její výkon je na Nobelovku, což dětem nedochází. Pokud však jiná dospělá osoba u stolu ocení kuchaře/kuchařku za jeho/její úsilí, upozorní děti na to, že tato péče není samozřejmostí. A nejlepší je, když je možné ocenit také děti za pomoc s přípravou. Pokud stolování začne třeba slovy „Děkuju vaší mamince, že zvládla pro nás všechny připravit večeři, i když u toho musela chovat naše miminko, které je nemocné a hodně pláče.“ a „Děkuju dětem, že mi v takové situaci bez řečí pomohly a prostřely krásně stůl.“, stává se ze společného jídla skutečný rodinný rituál zdaleka přesahující požitkářské vychutnávání sebelepších pokrmů.

Ze srdce vám přeji, aby slavnostní stolování u všemožných příležitostí, bylo opravdovým zážitkem kulinářským i společenským.