Rodiče, kteří za mnou přichází do mediace, často musí řešit otázku, jak informovat děti o tom, že chodí k soudu. Řada sólo rodičů potřebuje také dětem vysvětlit, proč jsou nešťastní nebo naštvaní v době, kdy probíhá soudní řízení. A někdy také musí rodiče dětem vysvětlit, že se s druhým rodičem na něčem nedohodli a že třeba není možné dítěti něco zaplatit. Všechno jsou to složité otázky a na ty, jak známo, neexistují jednoduché odpovědi.

Někdy od rodičů slýchám, že chtějí být k dětem naprosto upřímní a říct jim věci tak, jak jsou. To v praxi znamená, že třeba na otázku dítěte: „Proč pláčeš, maminko?” přijde odpověď: „Jsem smutná, protože mě tvůj tatínek dal k soudu”. Je to naprosto pravdivé a upřímné sdělení. Není však vhodné pro dětské uši, protože zraňuje jeho city. Děti svoje rodiče milují a představa, že jeden z nich druhému ubližuje, je pro dítě těžko pochopitelná. Pokud lidský mozek nedokáže něco pochopit, začne tvořit fantazie, které tuto černou díru vyplní. Rodiče by měli určitě s dětmi komunikovat tak, aby tyto fantazie nevznikaly, protože jim tím můžou zadělávat na úzkosti a jiné potíže.

Jak je to možné, že se upřímnost v takovém případě nevyplácí?

Srozumitelným případem, kdy k dětem nejsme zcela otevření a pravdiví, a vůbec nám to nevadí, je oblast sexuality. Když nás čtyřleté dítě načapá při sexu a zeptá se, proč tatínek „ležel na mamince”, určitě mu nezačneme upřímně vysvětlovat podrobnosti, byť sebevíc pravdivé, ale zaobalíme své sdělení do takových slov, která budou pro male dítě vhodná.

Obecně tedy doporučuji vytvářet verze vhodné pro děti a svou upřímnost si ponechat pro povídání s dospělými přáteli. Ti budou určitě rozumět moc dobře, o čem je řeč. Pokud se tedy dítě zeptá: “Maminko, proč pláčeš?” bude dobrá odpověď třeba: „Jsem smutná, že se nám s tátou nedaří dohodnout. To se někdy dospělákům stává. Snažíme se ale spolu mluvit o tom, co nás trápí a určitě najdeme nějaké řešení.”