Předávání dětí v nouzovém stavu

Základní pravidla

I když běžně řešíme různé typy rodinných sporů, veškerý zájem rodičů se v posledním týdnu smrsknul na jediný typ dotazu: umožňování kontaktu mezi dětmi a rodiči během nouzového stavu. Jelikož se rodiče s tímto problémem obracejí také na jiné odborníky, zejména advokáty, byla v uplynulém týdnu na toto téma publikováno hned několik článků[i]. Autoři moc pěkně vysvětlili právní rámec těchto potíží, tedy zejména:

  • že předávání dětí mezi rodiči tvoří výjimku z krizových opatření vlády a tudíž mají probíhat dle pravomocných rozsudků;
  • karanténa dítěte nebo dokonce nákaza tvoří překážku předání.

Jedná se sice o jasné nastavení mantinelů, kdy na jedné straně mají rodiče nadále dodržovat pravomocné rozsudky a na straně druhé jsou případy, kdy už dítě spadá do karantény nebo je dokonce nakaženo a to naopak tvoří překážku pro výkon rozsudku.

Na škále mezi těmito mantinely se však pohybuje celá řada případů, které už tak jednoznačné nejsou.

 

Rozsudek nebo selský rozum?

První takovou skupinou jsou případy, kdy rodiče žijí daleko od sebe a dítě je nutno převézt stovky kilometrů. Pokud dítě pojede autem od dveří jednoho rodiče ke dveřím druhého rodiče, nemusí to asi být takový problém. Pokud je však v předání nutné využít vlakovou dopravu a k tomu ještě cestování MHD po městě, je otázkou, zda je takové předání v době pandemie v nejlepším zájmu dítěte.

Další sporné situace vznikají v rodinách, kde má dítě sníženou imunitu v důsledku nějakého chronického onemocnění. Pokud každý z rodičů pracuje z domova, který obývá sám s dítětem, nebude to asi být žádný problém. Pokud je však jeden z rodičů pracovníkem nasazeným v „první linii“, pak může své dítě vystavovat riziku nákazy.

Nebo když rodiče žijí v tzv. patchworkových rodinách, kde se v domácnosti pohybují tzv. trojí děti, to znamená děti z předchozích vztahů a děti narozené ve vztahu novém. To pak může být docela nepřehledné, s kým každé z dětí přijde do kontaktu a je dobré provést alespoň analýzu celé vztahové sítě, než se rodina rozhodne, zda bude v obvyklém režimu předávání pokračovat. Například situace, kdy jeden rodič žije ve společné domácnosti s prarodičem a druhý naopak v široké, patchworkové rodině, kde se střídají děti narozené z několika manželství, může být natolik riziková, že je lepší dočasně předávání omezit a nahradit jiným druhém kontaktu.

V obou těchto situacích náš právní řád neumožňuje odepřít předání dítěte. Rodič, který má dítě u sebe, tedy nemá žádný právní titul k tomu, aby předání odepřel a pokud tak učiní, jedná protiprávně. Přesto je však rozumné v takových případech předání odložit. K tomu však bude nutná dvoustranná dohoda mezi rodiči. V této situaci bude důležité, jak probíhaly vztahy mezi rodiči doposud. Pokud byli oba rodiče vstřícní a jeden druhému v kontaktu s dítětem nijak nebránili, budou zřejmě schopni vyslechnout své názory a nebudou v nich vidět žádnou skrytou agendu. Naopak rodiči, který v kontaktu mezi dítětem a druhým rodičem dříve opakovaně bránil, bude těžko někdo věřit, že nyní jedná v zájmu dítěte, ať už jeho argumenty budou sebelepší. Takový rodič pak může být stižen i pokutou v rámci výkonu rozhodnutí a dřívější bránění v kontaktu může být ještě přitěžující okolností.

 

Nouze jako výzva

Příklady dobré praxe naopak nastavují ty rodiny, které navzdory odlišnému rozsudku přenastavily režim péče tak, aby se břemeno domácní péče (a výuky) rovnoměrně rozložilo mezi oba rodiče. Mám na mysli rodiny, které v nouzovém stavu přešly na střídavou péči, i když rozsudkem je dítě svěřeno jen jednomu. Nouzový stav vyžaduje i nouzová řešení a mnoho rodin tak má možnost vyzkoušet si střídavou péči na dočasnou dobu a vyhodnotit, zda to pro ně není cesta i do budoucna.

 

Kdy nepředávat

Pak je tady další skupina případů, se kterými jsme se na naší dobrovolnické lince setkali. Jedná se o rodiny, kde jeden z rodičů nedodržuje své povinnosti. Buď rodič nedodržuje přímo opatření vlády, např. nenosí roušku nebo po návratu ze zahraniční nechce druhému sdělit, v jakých zemích pobýval a tudíž není jasné, zda nepatří do karantény. V takových případech je odepření kontaktu určitě na místě a soudce by k takové skutečnosti při posouzení situace přihlížel.

Ve všech případech však platí, že telefonický nebo jiný distanční kontakt umožněn být musí. Cílem rodičovské péče by mělo být mimo jiné ukázat, jak s různými životními situacemi zachází otec a jak matka. Žádný z rodičů tedy nemůže být zcela vynechán z diskuse a má právo ukázat dítěti, jak v nouzovém stavu, který se už nemusí za našeho života nikdy opakovat, postupuje v zájmu sebe i svého okolí.

 

Mgr. Michaela Kopalová, zapsaná mediátorka

JUDr. Soňa Soukupová, předsedkyně Okresního soudu v Chrudimi

 

[i] https://www.pravniprostor.cz/clanky/obcanske-pravo/koronavirus-a-predavani-ditete-mezi-rodici a https://tn.nova.cz/clanek/nouzovy-stav-komplikuje-stridavou-peci-rodice-si-nechteji-predavat-deti.html